Jdi na obsah Jdi na menu
 


Místností se neslo jenom naše vzlykání. Plakaly jsme z prožité bezmocnosti a ponížení. Seděly jsme na podlaze u záchodové mísy, vzájemně se objímaly a utíraly si slzy které nám tekly po  tvářích, a mísily se s rozmazanými líčidly. Musíme něco udělat, vzlykavě mi šeptala do ucha Marcela. Spláchla jsem záchod, a do šustění vody jsem jí šeptala do ucha, že se musíme jako podřídit, musíme s nimi spolupracovat, a tím získáme určitou volnost, a možná určitě i příležitost k útěku. Potom ze sebe strhávám všechno oblečení, a dřu si tělo, obličej a vlasy ve sprše. Střídá mě Marcela, a já se drhnu ručníkem. Chci ze sebe sundat tu špínu a ponížení! Jak se postupně uklidňuju, tak začínám opět víc vnímat svoje okolí. Do uší mi doléhá zvuk přistávajících letadel!! Jdu pomalu k oknu, a zkouším ho otevřít. Je dost vysoko u stropu, ale kupodivu se mi to podařilo. Přes mříže , a husté koruny stromů vidím letadlo, jak jde a přistání s vysunutým podvozkem! To je dobré zjištění, to by znamenalo, že jsme jenom kousek od Prahy! Z myšlenek mě vytrhuje rachocení klíče v zámku, a já si jen tak, tak, stíhám natáhnout sukni a top. Marcela to vyřešila tím, že se zabalila do veliké osušky.

Přichází Olga, a táhne s sebou veliký koš. Tak vidíte děvky jak umíte poslouchat když chcete! Oman byl s vaším výkonem před kamerou spokojený. Za odměnu máte povolené vycházky. Ale na ty vaše hnáty si hezky obujete naše speciální domácí boty. A z pohrdavým úšklebkem vytahuje z koše dva páry bot a háže je před nás na zem. Tak dělejte, děvky, nebudu tady s váma celou věčnost! Beru boty do ruky, a usedám na kraj postele. Musím si sednout, protože ve stoje bych obutí nikdy asi nezvládla. Boty mají totiž ukrutně vysoký podpatek, a jsou hrozně pevné, lámou moji nohu v nártu skoro do roviny, a nutí mě stát pouze jakoby na špičkách. Končí až vysoko nad kotníkem, ale místo posledního zapínaní, mají kovové lanko s nalisovanými očky. Natáhni nohu ke mně, štěkla na mě Olga, a zacvakla mi do oček chromový zámek, který pevně stáhl lanko kolem mé nohy. Stejný proces opakovala i u Marcely. Zůstaly jsme sedět na posteli. Olgy vyndala nějaké jídlo a ovoce, V koši měla taky pro nás minerální vodu. Tak, teď se můžete trochu proskočit, váš rajón je pouze toto spodní patro domu a uzavřený dvorek za dveřmi této chodby! Jo, a málem bych zapomněla, potom si lehněte, a koukejte se vyspat! Večer pojedete s Omanem na výlet, musíte si na to válení tady taky nějak vydělat! Hodila na stůl nějakou krabičku a odešla. Dveře ale za ní zůstaly pootevřené. První co Marcelu asi napadlo, byl zámek na botech. Dala si jednu nohu přes druhou, a zkoušela ho otevřít. Taky jsem na to myslela, ale při bližším zkoumání, mi bylo jasné, že bez speciálního nářadí se zámků nezbavíme.

No nic, vstávám a zkouším se projít. Je to šílené! Nedá se v tom vůbec chodit! Nutí mě to dělat jenom malinké cupitavé krůčky, a v podstatě celá váha těla, je na mých palcích, prostě si připadám jako baletka. S Marcelou jsme odcupitaly ke stolu, a řekly si, že zkusíme něco sníst. Krabička, kterou Olga hodila na stůl, obsahovala hormony, které jsme užívaly! Proč se o nás tak starají? Teď mi dochází, že nás asi chtějí zotročit jako schemale, a možná nás potom prodat, nebo vyvést z Čech někam pryč! Starají se o nás proto, abychom asi vypadaly pořád dobře, a asi neztrácely na ceně! Nevím, až budeme s Marcelou venku na dvoře, tak to musíme probrat. Tady v místnosti to kvůli poblikávající kameře nejde. Mrknu na Marcelu, a pak za vzájemného podpírání, cupitáme k otevřeným dveřím, a chodbou dál do zahrady. Měli to dobře vymyšlené, protože jakýkoli rychlejší pohyb byl prostě nemožný. A to mě děsilo! Byly jsme v rukou profesionálního gangu, který jak bylo vidět měl vše propracované do všech detailů, a určitě jsme nebyly jeho prvními oběti.

Vyšly jsme ze dveří do zahrady, a ocitly jsme se na pletivem ohraničeném kusu zahrady. Na pletivu byla ještě natažena hustá zelená síť, za ní velký kus zahrady, a v dálce vysoká cihlová zeď. Na trávě byly rozestavěné plastové křesílka a stolek.

Svítilo krásně sluníčko, tak jsme si křesílka otočily tak, aby na nás sluneční paprsky mohly dopadat co nejvíce. Už jsem se nadechovala, že začnu probírat naši situaci, ale Marcela mě stiskla ruku a nenápadně hodila hlavou za nás. No jasně, za námi, na zdi domu, byla všudypřítomná kamera. Mlčky jsme tedy seděly, a pohroužily jsme se do vlastních myšlenek. V hlavě mi nedaly pokoj slova Olgy, že pojedeme na výlet, ale kam? Co s námi proboha chtějí dělat? Říká se, že člověk si zvykne i na šibenici, a to byl i můj případ, protože ze samých starostí jsem jednoduše usnula…..

Probudil mě trochu až chlad, který se mnou zatřásl, když se sluníčko schovalo za koruny stromů. Schylovalo se už k večeru, tak jsem probudila Marcelu, která ještě spala, a vydaly jsme se na cestu do našeho pokoje. Po cestě chodbou byly jedny dveře otevřené. Ahoj holky, byly jste se opalovat? Ozval se povědomý hlas když jsme je míjely. Nakoukla jsem dovnitř. No jasně, byla to ta holka, co přišla ke mně na konci mého potupného ponižování. Ležela na ohromné posteli, na sobě měla velmi sexy krajkový top, a děsně upnuté lesklé latexové šortky. Já jsem Leona, pokračovala, a už se na mě nezlobte, prostě to tady tak chodí. Tak pojďte si ke mně na chvíli sednout. Kývla jsem na Marcelu. Proč ne, šeptám jí do ucha, aspoň se něco dozvíme. Sedly jsme si k Leoně na postel, a Marcela nás postupně představila. Mezitím jsem si stačila prohlédnout Leonin pokoj. Byl docela hezky zařízený, měla i svoji televizi, a v rohu na stolku svítila obrazovka počítače s přihlašovací stránkou seznamu! Tak to je něco! Ona má přístup na net! Ale i u ní v pokoji je kamera. Je ale větší než ostatní, které jsem zatím tady viděla, a je namířená jenom na její postel. Tak už se vám tady začíná líbit, ptá se nás, já už jsem tady třetí rok, a jsem tady moc spokojená, dodává s milým úsměvem. To ale není možné, vyhrklo ze mě, ty jsi tady dobrovolně? No, ze začátku jsem na tom byla jako vy, ale pak se mi tady začalo líbit. Splnili mi můj sen! Nechali mi udělat za odměnu prsa! Když je budete poslouchat, tak budete mít všechno co budete chtít! A věřte mi, ze začátku se vám to bude zdát hrozné, ale potom je to celkem příjemný život. Nechápavě kroutíme s Marcelou hlavami. No ale, co po nás budou chtít, ptám se Leony. Ze začátku vás budou nutit poslouchat. Mě se to ale všechno líbilo, směje se, ale teď už holky musíte jít, mám za chvíli on line vystoupení, a ukazuje na kameru nad postelí, na které začalo blikat červené světýlko. Rychle se loučíme, odcházíme do našeho pokoje. Při chůzi zjišťuji, že když dělám malinké krůčky, dá se v těch botech, které máme nedobrovolně zamčené na noze, docela slušně chodit.

Po příchodu do našeho pokoje mě překvapilo, že nám někdo dal nové ručníky, a jídlo, které jsme před tím nedojedly, a zůstalo na stole, bylo uklizeno. Místo něj byl na stole připravený kosmetický kufřík, a dvě krabičky s umělými řasy, té největší možné velikosti, co jsem kdy viděla. Na naší posteli leželo nějaké oblečení. Při bližším zkoumání, jsme s Marcelou zjistily, že to jsou velmi pevné stahovací spodní kalhotky, těsné latexové šortky, černá podprsenka se silikonovými vycpávkami, a černý síťovaný top. V podstatě to bylo stejné oblečení, co měla na sobě Leona. Vše bylo pochopitelně dvakrát. Ne, že by se mi to všechno nelíbilo, za jiných okolností, a pochopitelně jinde, bych to všechno s chutí použila! Co ale tady? Co budeme dělat? Čeká nás nějaké další filmování? Z ůvah mě vytrhuje hlas Olgy. Tak děvky, koukejte to na sebe všechno navlíct! A ty vaše ozdoby si pěkně nacpěte do břicha, ať není nic vidět! A pořádně zmalovat! Tak za dvě hodiny si vás vyzvednu! Otočila se, a odešla aniž by za sebou zamkla.

S Marcelou jsme na sebe zůstaly nechápavě hledět. Tak ta ženská ví o nás opravdu hodně! Ví, že náš přívěsek, kterého jsme se z různých důvodů nechtěly zbavit, jde opravdu schovat! Jde zatlačit dovnitř pod kůži, a zafixovat stahovacími kalhotkami! Teď je jasné, že se tady specializují na skupinu holek, které si svoje přívěšky ještě nechaly! Tak ona ví, co je to tucking! Na druhou stranu, když budeme dole tak pěkně stažené, tak nám asi nic nehrozí. Pomalu jsme se daly do líčení. Rozhodla jsem se přistoupit na jejich hru, protože jsem pořád měla před očima počítač u Leony. Jen na pár minut si k němu sednout a zavolat pomoc! Ale kam? Proto jsem se rozhodla bezpodmínečně vše uposlechnout a neodporovat, a tím získat určitou volnost. Na obličeje jsme si nanesly tentokrát opravdu hodně silnou vrstvu líčidel, a nalepily jsme si řasy. Musím přiznat, že v zrcátku jsem vypadala opravdu úžasně sexy. Potom jsem si naučeným pohybem zatlačila varlata do podbřišku natáhla stahovací kalhotky. Byly opravdu hodně těsné, ale já jsem byla zvyklá takto chodit již několik let, a musím říct, že efekt dámského klína byl opravdu dokonalý. Miniaturní latexové šortky, dokonale stáhly můj zadeček a vše dokonale zafixovaly. Podprsenka s vycpávkami mi dodala bujnějších tvarů, a tlačila moje prsa hodně nahoru, a dodala efekt plného výstřihu. Krátký top měl hluboký výstřih, ze kterého byla vidět podprsenka, a končil těsně pod ní. Když jsme se s Marcelou vzájemně prohlížely, a dělaly poslední úpravy našich zevnějšků, nemohla jsem se v této situaci ubránit jistému pocitu vzrušení. Stejný způsob líčení, dlouhé řasy, stejné boty a oblečení, z nás udělaly vlastně dvojčata. Mezitím už byla venku tma, a na další myšlenky už nebyl čas. Ve dveřích se objevila Olga. Když nás uviděla, překvapeně hvízdla. No vidíte děvky, že to jde. Tak a jedem, dnes budou kluci s váma spokojený.

Něco se v ní ale hnulo k lepšímu, protože do nás nestrkala, a trpělivě čekala, až v těch vysokých podpatkách vyjdeme schody do přízemí. Vedla nás přes velký pokoj, kde jsme již byli první noc, ven před dům, kde už čekala nastartovaná velká dodávka. Pomohla nám nastoupit otevřenými bočními posuvnými dveřmi, a zavřela je za námi. Byly jsme v uzavřeném skříňovém prostoru. Na zemi byla veliká matrace, na kterou jsme se posadily. Auto se dalo do pohybu. Jak jsme vyjely ze zahrady, a míjely pouliční lucerny, bylo v čele vidět prosklené okno do řidičovi kabiny, kde seděli dva lidé. Řidiče jsme neznaly, ale ten druhý byl asi Oman. Co ale bylo zajímavější, byla cesta ve světle reflektorů. Minuli jsme ceduli Přední Kopanina. Tak to je jasné! Tady to vlastně znám jako svoje boty, protože kousek odtud, v Nebušicích, jsem vyrůstala! No jasně, takže ten velký dům, obehnaný vysokou cihlovou zdí, byl bývalý statek na Cihelném vrchu! Tak alespoň jedna dobrá zpráva. Potichu šeptám Marcele co jsem právě zjistila. Ta mezitím nenápadně ukazuje, že na bočních dveřích chybí vnitřní klika, a v rohu že je karton minerálky, a několik ručníků.Jeli jsme asi půl hodiny. Vzhledem k pokročilé večerní době, byl již poměrně malý provoz. Když auto zastavilo, věděly jsme přesně kde jsme, a vůbec jsme z toho neměly radost. Zastavili jsme totiž u nechvalně proslulého parku před Hlavním nádražím…

Zpět na Pavla

Zpět na autory

Další díly:

3   6

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář