Jdi na obsah Jdi na menu
 


Miluji léto. Slunce, vodu, prohřátý písek… Dovolenou si beru zásadně v létě a vracím se z ní k nepoznání opálená, spokojená a nabitá energií. Zima mi nikdy nic neříkala…

            Ten rok jsem přestoupila do jiné firmy, zabývající se reklamou. Mladý kolektiv, nebyl problém mezi ně zapadnout. Co jsem však netušila, že s nástupem zimy a padajícího sněhu, se z nich stávají přímo fanatici lyžování. Nebyl víkend, kdy by neodjížděli na hory. Zdárně jsem se asi 4x vymluvila, řekla jim i to, že lyžovat neumím. Neuspěla jsem.

            A tak se stalo, že nastala sobota a já brzy po ránu nastupovala do auta plného nadšenců a vůbec nevěděla o čem to pořád mluví. Připadala jsem si, že sedím s lidmi, které znám, ale mluví pro mě neznámou řečí.

            Bez problémů jsme dorazili do Jeseníků, do malé vesničky, kde cesta končila, dál nevedla. Vernířovice – malá obec, domky podél silnice, hospůdka, penzion u Čarodějky a hotel Reo Neo. Zabydleli jsme se v malé chalupě a mí spolupracovníci na nic nečekali a vyrazili na svah. Na chalupě se mnou zůstal jen Honza, bratr Kateřiny, který se uvolil počkat na mě. Neměla jsem moc náladu na lyžování, v životě jsem na těch prkýnkách nestála. Ale Honza mě neustále přesvědčoval, že to nic není, že za chvíli se mi to zalíbí. Chtěla jsem mu věřit.

            Vybral pro mě malý kopeček, nahoře s rovinkou, kde se nikdo nemotal. Pomohl mi nasadit lyže a pomocí pokynů jsem se snažila na nich udržet. No, padala jsem tak, že za chvíli jsem vypadala jako sněhulák, promrzlá, ale protože jsme se u toho perfektně bavili, tak i s dobrou náladou. Ale pro dopoledne toho asi bylo dost, Honza zavelel k ústupu na chalupu, do tepla.

            Byli jsme tam samozřejmě dřív, než ostatní. Za dveřmi jsem ze sebe shodila mokré oblečení a rozhodla se pro teplou sprchu. Koupelny byly dvě, odběhla jsem si pro ručník. Zahřátá horkou vodou, jsem zamířila k pokoji, zabalená do velké osušky s ještě mokrými vlasy. Ve chvíli, kdy jsem chytala za kliku, vyšel z vedlejšího pokoje Honza. Měl stejný nápad. Zarazil se, když mě uviděl. Jen jsem se na něj pousmála a zavřela za sebou dveře.

            Sešli jsme se později dole v kuchyňce a než dorazil zbytek, měli jsme pro ně připravený oběd. Odpoledne jsme vyrazili na to samé místo. Honza byl opět ochotný pomoci a já se cítila trošku jistější. Ovšem jen na rovince! Sotva se začal plácek svažovat dolů, v tu chvíli jsem byla opět na zemi! Oba jsme se tomu zpočátku smáli, ale s přibývajícím odpolednem, jsem začala být mrzutější. Tohle nedávám! Při posledním pokusu jsem do něj dokonce vrazila a oba jsme skončili na zemi vedle sebe. To rozhodlo! Chalupa, teplo, čaj…

            Stejně jako dopoledne jsem zamířila nejdřív do koupelny, abych se pod vodou rozehřála. S Honzou, jsme byli domluvení, že se setkáme ve společenské místnosti u krbu. Zavázala jsem kolem sebe osušku, vlhké vlasy jen prohrábla prsty a vyběhla za roh, kolem schodiště, k pokoji. V tu chvíli jsem do něj vrazila. Dnes podruhé.

            Zachytil mě, stála jsem téměř na okraji schodů. Jeden krok bokem a letěla bych dolů. Přitiskl mě k sobě. Zatočila se mi hlava z představy, kde jsem mohla ležet.

            „Jsi v pořádku?“

            „Jo,“ vydechla jsem, „díky.“ Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechl. Ale pak mě rychle pustil a odstoupil.

            „Počkám dole, zatopím v tom krbu.“ Scházel už ze schodů, když já se teprve vzpamatovala, nejen z leknutí.

             Dolů jsem sešla po 15 minutách, v krbu už hořel oheň a Honza právě naléval do hrnků svařené víno. Posadili jsme se do křesílek a chvíli si jen tak povídali. O samotě jsme však neseděli dlouho. Za chvíli se ozývalo dupání, to jak přicházel zbytek osazenstva. Jen co se převlékli, scházeli postupně dolů. Docela jsem se celý večer bavila. Občas, když jsem jen tak pohlédla na Honzu, všimla jsem si  že mě neustále pozoruje, že ze mě téměř nespouští oči. Pořád mě měl někde na dohled. Blížila se už půlnoc, začala jsem pociťovat únavu, tak jsem se rozhodla vyměnit pohodlné křeslo za pohodlnější postel. Rozloučila jsem se s ostatními a pomalu stoupala vzhůru po schodech. Nahoře na patře byla tma, nevěděla jsem, kde je vypínač, tak jsem jen tápavě,  pomalu, krok za krokem, šla kolem zdi.

            Najednou mě někdo chytil za ramena a otočil. Vyjekla jsem strachy. Tohle jsem teda vážně nečekala.

          „Pšš, to jsem já,“ zašeptal mi do ucha hlas. Honza…

          „No, ty jsi mi dal,“ vydechla jsem.

         „Abych řekl pravdu, tak ještě ne…“ Z jeho hlasu zaznívalo pousmání.

         „Cože? Nerozumím ti…“ Opravdu jsem v tu chvíli nechápala, o čem to mluví. Teprve pak mi to došlo. „A přestaň si ze mě utahovat!“

        „Tak to by mě ani nenapadlo.“ Jeho hlas změnil tón, neviděla jsem na něj, ale jeho dech se odrážel od mé tváře. Pootočila jsem hlavu tím směrem a v tu chvíli se naše rty setkaly. Celkem rychle k sobě našly cestu i jazyky.

        Přitlačil mě ke zdi, kolenem se dostal mezi mé nohy. Byla jsem naprosto ochromená tou rychlostí, jakou jsem od něj neočekávala.

        „Už od rána, kdy jsi nastoupila do auta, na sněhu, kdy jsi byla jako jedna sněhová kulička, a i tady, kdy jsi prošla ze sprchy, se nemůžu zbavit myšlenky na Tebe. A když jsi do mně vrazila, chtěl jsem to z tebe strhnout a vzít si tě hned tam!“ Jeho slova ke mně proudila a probouzela žár uvnitř těla. Honza ještě pokračoval dál, „Celý večer jsem přemýšlel, jak ti to říct. Byla jsi tak blízko a přece vzdálená, tak krásná, když jsi se smála. Mám tě v hlavě a nemůžu se tě zbavit!“

             V té tmě jsem na něj neviděla, rukou jsem nahmátla obličej a přejela prsty po něm, přitáhla si jej blíž a umlčela ho polibkem.

         „Pomoz mi najít pokoj,“ zašeptala jsem a oba jsme se naráz rozesmáli. Ze spodu byl slyšet jen hlasitý hovor a smích. Nikdo nás už nepostrádal. Zapadli jsme do mého pokoje. Rozsvítila jsem jen malou lampičku, takovou bludičku, ale nám stačila. Postupně jsme ze sebe navzájem svlékali svetry a kalhoty, trička, až jsme zůstali oba jen v prádle.

          Přejela jsem mu dlaní po hrudi, zajela mezi chloupky a klesala s rukou níž až k trenkám. Pohladila jsem přes látku jeho okrasu, stál mu už pěkně dlouho. Opatrně jsem přes něj přetáhla gumu trenek a ty nechala sklouznout po nohou ke kotníkům. Sedla jsem si na postel, přitáhla si za zadek Honzu blíž a zkoumavě přejela přes žalud, obkroužila vrcholek s dírkou a rozetřela kapičku, která se rázem objevila venku. Stiskla jsem mu ten ocas a pomalu ho začala honit. Zavzdychal, sotva jsem se ho dotkla, natož když jsem po něm jezdila rukou. Cítila jsem, že dlouho nevydrží. Celý den to v sobě nosil, teď potřeboval ten přetlak vypustit. Vztyčený ocas se mi kýval přímo před obličejem. Jen otevřít pusu, jen se lehce naklonit…

           „Jooo… ano, vykuř mi ho….,“ zavzdychal Honza, jen jsem se jazykem a rty dotkla vrcholku žaludu. Už jsem ani já nedokázala odolat. Vzala jsem ho mezi rty a stiskla a zatímco rukou po něm jezdila, ústa ho částečně sály a jazyk komíhal po žaludu, po uzdičce. Vzdychal stále víc a hlasitěji, čím rychleji jsem ho honila. V dlani jsem mu prohnětla kulky a už jsem cítila jak sebou lehce cuká.

             „Už, …bože… uuuž, to bude…!“ vypouštěl slova mezi rty. Zůstala jsem na   něm přisátá, sála a polykala všechnu tu smetanu, kterou pumpoval ven. Olízla jsem ještě žalud kolem dokola, když se sklonil, chytil do dlaní mou hlavu a znovu mě začal líbat.

            Pomalu mě tlačil do postele, tak abych ležela, s nohama dole na zemi. Oběma rukama  přejížděl po mém těle. Hladil, laskal, celé tělo, prsa a bradavky. Kroužil po nich a hnětl je v dlaních. Když se ústy přisál na jednu z bradavek a lehce ji stisk mezi zuby, zavzdychala jsem slastí.

 

pokračování...

 

 

Jak jsem se (ne)učila lyžovat ...úvod

Zpět na autory

další díly

2  3

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář