Úvod Zpět na autory Zpět na Pavla
Povídka , kde úkolem agenta je proniknout do obchodu s bílým masem.
- Agent 1
Sedím v zakouřené místnosti spolu s ostatními členy našeho tajného odboru BIS a do uší mi bzučí náčelníkův monotónní hlas. Nevnímám ho, před očima mi běží můj dosavadní život. Jako malý kluk jsem byl s rodiči v Severní Koreji, kde můj otec pracoval jako diplomat. Byl jsem hubené, spíše rachitické dítě, a často si mě pletli z holkou. Chodili k nám pravidelně na návštěvu různí lidé, ale jeden mi změnil život. Byl to generál Čoi, vicemistr taekwonda a jeho velký propagátor.
Ráno se probouzím. Nechce se mi ještě ven z postele, tak rozjímám o svém plánu. Jenom na chvíli jsem zapochyboval, jestli jsem se neunáhlil ve svém rozhodnutí. Ale ne, jdu do toho. Vím že se mi změní celý život, ale musím si i přiznat, že byly chvíle, kdy jsem trochu pochyboval jestli jsem v tom pravém těle. Na schůzku s náčelníkem přicházím právě včas. Má už podrobné informace od profesora Záruby. No , Tomáši, moc času na přípravu nemáme, říká starostlivým hlasem, mám tady harmonogram tvé přeměny. Musíš se co nejdříve podrobit operaci, potom rehabilitace, a teprve až budeš fit tak začít s učením. Jak se tak dívám do harmonogramu, do operace je pouze týden! Tiše přikyvuji, a dodávám, že každý den v týdnu před operací budu dostávat nitrožilně hormony. Dále mu začínám vysvětlovat svůj plán. Do operace už mi zbývá pouze několik dní. Každý den je teď stejný, jak podle šablony. Ráno nemocnice, kde dostávám svoji dávku hormonů, potom spěchám na Barrandov, kde dostávám lekce kosmetiky od Reného. Poprvé mi líčení pod jeho vedením připadalo velmi jednoduché, ale když jsem to zkoušel sám doma, s výsledkem jsem nebyl spokojen. Dívám se na strop nad sebou. Pomalu se mi vrací vzpomínky a myšlenky. Jak dlouho už tady ležím? Nevím kolikátého je, nevím ani jaký je měsíc. Moje oči si pomalu zvykají na světlo v pokoji. Do jejich zorného úhlu se dostává stojan s kapačkou, a věž různých přístrojů, od kterých vede směs kabelů do mého těla, které je ukryto pod lehkou dekou.Do uší mi zní monotónní zvuk přístroje monitorujícího srdce. Když mi tluče srdce, tedy asi jsem, běží mi hlavou. Tak, konečně se můžu pustit do práce. Dnes musím dopoledne navštívit nehtové studio, a odpoledne kabaret. Chvíli se přehrabuji ve skříni s oblečením. Nevím, kde náčelník vzal ten vkus, ale všechno oblečení ve skříních je hodně vyzývavé, až provokativní. No nakonec, je to můj úkol, lákat na sebe úchyly, malé ryby, až po organizovaný zločin, obchod s bílým masem. Tak a je to tady. Dnes poprvé nastupuji na místo hostesky do kabaretu. Po příchodu do práce jsem od šéfa nafasoval velkou tašku s pracovním úborem. „Máš tam dvě sady oblečení,“ říká, a mezitím studuje můj zdravotní průkaz „na čistotu si potrpím. Jo a ještě něco, co bys měla vědět.“ Začal mi automaticky tykat, po tom co jsem podepsal pracovní smlouvu na post obsluhy.