Jdi na obsah Jdi na menu
 


Probouzí mě tichý vzlykot. Marcela mě křečovitě drží za ruku a z očí jí stékají slzy, které rozmazaly laciné líčidla po celém jejím obličeji. Já už to nevydržím, musíme Petro něco udělat, já už nemůžu, šeptá mi do ucha, a snaží se přitom krýt peřinou, aby nás nemohla vidět kamera u stropu. To ponížení, ta potupa, co nás ještě čeká, pokračuje, co budeme dělat na nějakém parkovišti? Tak na to jí nedokážu odpovědět, nedovedu si představit, co na nás přichystali. Ale je mi jasné, že nás asi čeká další noc, podobné té minulé, kterou jsme strávily u Hlavního nádraží. A je mi jasné taky to, že už budeme muset něco podniknout, něco prostě zkusit, jak se odtud dostat. Nemám daleko k tomu, abych se sesypala taky jako Marcela. Prožité filmování a focení bylo opravdu ponižující, a dost bolestivé. Při pohledu z okna je vidět, že sluníčko je již velmi nízko, a že den už bude brzo končit. Úplně ztrácím pojem o čase. Pojď, zkusíme něco sníst, snažím se rozptýlit Marcelu, ale moc mi to nejde. Sama na jídlo nemám ani pomyšlení, ale jakákoli činnost je teď lepší, než se topit v slzách. Ve sprše se snažím ze sebe smýt prožitou potupu a útrapy. Mezitím vstává i Marcela, a zkouší do sebe dostat nějaké ovoce, které je na stole.

Přichází Olga, a je v nějak moc dobré náladě. Táhne s sebou zase tem svůj koš. Vyndává z něj na postel oblečení. Tak holky, bylo to snad poprvé co nám neřekla děvky, to si na sebe navlíkněte, a jako vždy, hodně zmalovat ty vaše ksichtíky! Asi tak za hodinku si pro vás přijdu. Než odešla z pokoje, vzala naše boty, dala je do koše a odnesla si je s sebou! Co to má znamenat? Větší možnost pohybu? Už jsme svým přístupem získali jejich důvěru? Jdu k posteli, a prohlížím si tu hromádku oblečení. Místo našich baletek nám Olga přinesla vysoké lakované kozačky, které se vzadu stahují tkaničkami, a pochopitelně jim nechyběly ocelové očka na zámečky. Tak to bylo z bláta do louže, i když jejich podpatek byl o něco nižší, kovový, ale utíkat se v nich určitě nedá. Moc času nám už nezbývá, a tak se dáváme do úpravy obličejů. Halíme se do silné vrstvy líčidel, s pocitem, že když budu mít na sobě hodně velkou vrstvu, budu alespoň trochu uchráněná. Tentokrát máme připravené velmi těsné, tuhé, a silně stahovací černé kalhotky. To znamená, že dole asi máme zůstat po celou noc chráněné. Dělám si tucking, a fixuji se dodanou lepící páskou. Kalhotky perfektně vše zakrývají. Podprsenka má silikonové vycpávky, a tlačí mi prsa hodně nahoru. Efekt je ale dokonalý. Natahuji si přes kalhotky síťované punčocháče. Černá laková sukně je opravdu hodně miniaturní. Když jí mám už oblečenou, a ohnu se pro boty, odhaluje se mi skoro celý zadek. Sedám si na postel, a natahuju si na nohy boty. Sahají mi skoro až do půlky stehen. Utahuji vzadu šněrování a vážu tkanice na mašličku. Když se postavím, zjišťuji, že podpatek je dost vysoký, napíná mi nohu silně v nártu, a určitě mi nedovolí rychlý běh. Oblékám si bílou vázací halenku s balonovými rukávy. Vážu si jí těsně pod prsy, takže břicho mi zůstává celé odhalené. Kam jen asi, takto oblečené, pojedeme? Ještě si lepíme umělé řasy, které jsme objevily pod oblečením. Jsou snad té největší možné délky. Když ale přivřu trochu oči, úplně mi zastíní výhled, a to mi dává pocit soukromí. Na další už není čas, protože si nás Olga odvádí nahoru před dům. Tentokrát na nás čeká malý mikrobus, a my můžeme sedět vzadu na sedadlech. V nákladovém prostoru, kam můžu vidět, není žádná matrace. Nic. Tak nevím jestli je to dobře, a nebo špatně pro nás. Vepředu sedí Oman s tím druhým, co byl i u nádraží. Auto se dává do pohybu. Teď, když se můžeme dívat ven, tak vím úplně přesně, kde jsme. Ano, toto místo se jmenuje Cihelný vršek. Nabíráme směr k dálnici na Plzeň. Po pár kilometrech stavíme na odpočinkovém parkovišti pro kamiony u Rudné, poblíž hotelu Atol. Tak tady dnes budete makat, říká Oman, a otáčí se k nám. My vám vždycky řekneme kam máte jít, a vy se postaráte, aby byl zákazník spokojený! Rukou, a nebo tou vaší hubou! A žádné blbosti, víte co vás jinak čeká!

Pomalu vystupujeme z auta. Noční vánek se mi nadzvedává miniaturní sukni, a chladí mě na holém břiše a zádech. Od Omana dostáváme kabelky. Máte tam papírové kapesníky, a rtěnku a zrcátko. Tak, a teď se tady koukejte trochu předvádět! No, obejděte to tady kolem, ať si vás chlapi můžou omrknout, a postrčil nás směrem k zaparkovaným kamionům. Ztichlým parkovištěm se nesl jenom klapot našich kovových podpatků. Ten působil jako magnet na řidiče kamionů, kteří za sklem svých kabin, otáčeli hlavy směrem k nám. Vypadaly jsme opravdu jako děvky, které jsem kdysi viděla u silnice do Němec. Kozačky do půli stehen, ultra krátká sukýnka, ve které by bylo nemožné přes den kamkoli jít, halenka zavázaná pod prsy, obnažené břicho i záda, silně nalíčený obličej, a nezbytná kabelka v ruce. Silná vrstva rtěnky mi lepí rty k sobě, přes závoje umělých řas vidím jako v mlze a mrkám jen s velkými obtížemi. Teď jsem zažívala ten pocit nejistoty co s námi bude, pocit děvky kterou pase pasák, a v ústech se mi připomínala hořká příchuť pánského ejakulátu, kterého jsme měly plná ústa u Hlavního nádraží. Při procházce mezi kamiony jsem si všimla, že pár z nich zablikalo světly. K nim se okamžitě vydal Omanův pomocník. No jasně, on nám to s nimi domluví, inkasuje peníze, a my uděláme svou práci! Jak jednoduše zařízené, jsme novodobé otrokyně, bez šance na jakýkoli odpor.

Končíme kolečko kolem parkoviště u Omana, a ten nám dává okamžitě instrukce k jakému řidiči máme jít do kabiny náklaďáku. Vyděšeně s Marcelou na sebe hledíme, protože to znamená, že musíme jít každá jinam. Do teď jsme všechny muka podstupovaly spolu, ale co teď? Není čas na odpor, dloubanec do zad mě nasměruje ke kamionu s italskou SPZ. V přítmí kabiny vidím řidiče, jak mě upřeně pozoruje. Když otevírám dveře, a po schůdcích stoupám na sedadlo spolujezdce, vidím jak si rukou masíruje své obnažené přirození. Ve voze je kupodivu dostatek místa. On se natahuje na sedadle, chytá mě za ramena, a nacpe si moji hlavu do svého rozkroku. Nezmůžu se na jediný odpor. Je to takový ten typ hrubiána, a podle jednotlivých slovíček má do Itala daleko. Spíš tak Chorvat. Nezbývá jiná možnost, než uchopit jeho ztopořený úd do rukou, a nasměrovat si ho do úst. Po chvilce cítím, že začíná dosahovat vyvrcholení. Chci uhnout, ale ten omezenec mi přidržel hlavu v rozkroku, a ještě mi jí tam zatlačil. Mám plná ústa pulzující masy, a dusím se jeho vzrušením. Přemáhám silný pocit na zvracení, a jsem donucena ho vysát do poslední kapky. Ještě mi nějakou chvíli drží hlavu mezi svými stehny, a tiše vzdychá. Aby mě úplně neudusil, tak mu začínám jemně hladit jeho varlata. To zabírá, a konečně jsem volná. Ještě chvíli heká, jak to bylo perfektní, a posílá mě pryč z auta. Tam mě Omanův pomocník směruje k polskému tiráku, který stojí trochu stranou, a vnitřek ozařuje jas obrazovky.

Když se vysoukám nahoru, vidím, že v prostoru za sedadly je malá ložnička. Řidič, a tentokrát je to opravdu Polák, mě zdvořile zve dál. Není to takový ten typ hulváta, jako jsem potkala doposud. Nabízí mi z šálek voňavé kávy, kterou připravil ve varné konvici. Ta svítící obrazovka je notebook. Má na ní puštěný skype, a zrovna otevíral nějaké fotky. Na fotce je nějaké batole, a on mi vysvětluje, že se jeho sestře narodilo miminko. Co je ale pro mne jako magnet, je to, že na pozadí obrazovky je vyhledávač Google. Navazuji s ním přátelskou debatu, rozepínám mu kalhoty, a hladím ho po jeho přirození. On je velice jemný, opatrně mě hladí po vlasech a prsou. Lehce mě líbá za krk, a kouše mě do ušního lalůčku. Šeptá lichotivá slova lásky. Jednu chvíli si uvědomuji, že mnou projíždí i vlna jistého vzrušení, které je podpořeno jeho chováním, oblečením které mám na sobě , a situací do které jsem se dostala. Opatrně ho líbám na jeho úd, a nepřestávám, dokud neslyším, jak oddychuje slastí, a já mám zase plná ústa. Ležíme na lehátku vedle sebe, a já ho ještě hladím na prsou a po tváři. Tak teď a nebo nikdy! Sbírám v sobě veškerou odvahu, a ptám se ho, jestli se můžu na něco podívat na netu. Ochotně přikyvuje, a vaří druhou kávu. Přes závěs vidím, že na parkovišti nikdo není, a tak se rychle pouštím do akce. Vím, že holky už nás určitě hledaly na TH stránkách. Rychle tam najíždím, a píšu jim vzkaz, co se stalo, a kde nás vězní. Posílám to ještě admin Romaně, která je velmi rázná a schopná. Prosím o rychlou pomoc. Vyskakuji ze stránek, a mažu historii. Právě včas, on dovařil kávu, kterou stačím vypít sotva do poloviny, a už na mě ťuká pomocník Omana, a významně si klepe na hodinky. Líbám naschvál toho Poláka na rozloučenou, aby to ten blbec venku viděl, a nedostal žádné podezření.

Pak už jsem tu noc moc nevnímala. Věděla jsem, že holky určitě vzkaz dostaly, a že nám pomůžou. Pracovala jsem jako stroj. Na malou chvíli, když jsem zase přecházela k dalšímu autu, se mě opět zmocnila taková horká vlna rozkoše. To snad ne, snad se mi tady začne i líbit? Někde jsem kdysi četla o syndromu unesených lidí, že začnou s únosci spolupracovat, a že jim to pak už ani nevadí. Že by to byl i můj případ? To ne, ale v duchu si říkám, že když všechno dobře skončí, tak se občas takto ustrojím a nalíčím, a půjdu se ven projít. Občas jsem zahlédla i Marcelu, jak přechází od auta k autu. Když jsem za sebou měla už dvanáctý kamion, začínalo svítat, a řidiči už šli většinou spát. Oman nás posadil do jeho dodávky, a vyrazili jsme směr k domovu, tedy k našemu vězení. Marcele jsem nic neřekla, protože jsem se bála, aby nás nikdo neslyšel, bála jsem se domyslet, co by se asi stalo. Olga nám odemyká boty, a po teplé koupeli padáme únavou do postelí, a ve vteřině usínáme.

Zase se mi zdají nějaké divoké sny, ve kterých vystupuji jako děvka a služka, která musí být všem po vůli. Pak se mnou někdo cloumá, a já slyším tu nejkrásnější větu na světě. Policie, policie! Lehněte si na zem, nohy od sebe a ruce za záda, no tak bude to? Někdo nám stahuje ruce stahovacím páskem za zády. Podle světla v pokoji je již určitě poledne. Náhle slyším ženský hlas který se ptá, jestli jsme Petra s Marcelou. Obě horlivě přikyvujeme. Sevření rukou povoluje, někdo přes nás přehazuje deky, a říká ať klidně vstaneme. Dívám se na ženu v uniformě, která nám vypráví, že už to tady delší dobu pozorovali, ale náš případ, že celou akci urychlil. Jsem šťastná, že to všechno máme za sebou, a nejsem schopná zvládnout přívaly slz. Když už sedíme v bezpečí policejního vozu, a vyjíždíme z brány statku, na okamžik mi kmitne hlavou vzpomínka na prožitá muka a ponížení . Ale nedokáži si vysvětlit, že zároveň s ní, cítím v těle i vlnu lehkého vzrušení…….

Konec.

Zpět na Pavla

Zpět na autory

Předchozí díly:

6

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář