Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pracuji jako rehabilitační sestra v jednom nejmenovaném zdravotnickém zařízení. Občas mi nějaký pacient přinese bonboniéru, kávu nebo dokonce i malou kytičku, jako poděkování. Nikdy jsem si však zvlášť pacienty nevybírala, s každým se snažím cvičit, tak jak potřebuje.

           Dnes se tu ale přihlásil k rehabilitacím "zvláštní" pacient. Z karty, při jeho příchodu, se daly vyčíst jen základní údaje a že k nám byl odeslán po zlomenině ruky. Prolítla jsem očima záznam a pozvala jej dál do ordinace.

                                                    —

„Pan Sedláček?“ ozvalo se z dveří ordinace.

             „Ano,“ vstal jsem ze židle a zamířil k otevřeným dveřím ordinace. Nevěděl jsem, co mě tam čeká. Zlomená ruka už byla skoro zahojená, ale taky pořádně zatuhlá a tak potřebovala rozhýbat. Nikdy jsem nic zlomeného neměl a tak jsem šel do neznáma. 

               Vešel jsem dovnitř. Seděla za stolem zády ke mně. Prohlédl jsem si její postavičku v bílém, která se jevila velice zajímavě. Vypadala, že ani nebude moc stará. V duchu jsem si pomyslel, že to tady zase tak špatné nebude.

          „Posaďte se!“ řekla, aniž by se otočila. Posadil jsem se na volnou židli a stále si ji prohlížel. Ťukala něco do počítače z mé karty, která už jí ležela na stole. 
 
             „Tak mi tu ruku ukažte!“ řekla a otočila se. Zůstal jsem na ni koukat, když se otočila a na to, že jí mám ukázat ruku, jsem hned zapomněl. Byla to velice pohledná třicetiletá žena. Hnědé vlasy měla až po ramena a do jejích tmavě hnědých očí jsem se hned zamiloval. Nemohl jsem se od nich odtrhnout.

                                                           —

„Tu ruku pane Sedláček!“ Musela jsem ho upozornit. Přisunula jsem se na křesle blíž, vzala poraněnou ruku a zkoušela s ní hýbat. 

           „Tohle už bolí? A tohle?“ Podle jeho obličeje a zaťatých lícních svalů, byla poznat, že mu to není zrovna příjemné. 

          „Pane Sedláček, z papírů z chirurgie, jsem vyčetla, že ruku jste měl téměř dva měsíce v ortéze. Kost vám sice srostla krásně, ale tím, jak ruka byla dlouho v nečinnosti, vám ztuhly svaly. To ale teď napravíme. Budete k nám docházet tak dvakrát až třikrát týdně, podívám se na rozpisy.“ 

           Dívala jsem se na něj, vždy se na pacienty dívám, když s nimi mluvím. U něj jsem ale cítila, jak se pohledem vpíjí do mých očí. Musela jsem sklonit hlavu do jeho papírů, znervózňovalo mě to. Raději jsem předstírala, že hledám v jeho složce zprávu od kolegů. Odkašlala jsem si.

           „Od rehabilitačního doktora máte předepsanou elektroléčbu, vodní koupele a masážní cvičení,“ četla jsem a znovu k němu zvedla hlavu, „začneme hned dnes, uvidíte, jak se to bude po každém cvičení zlepšovat.“ Usmála jsem se na něj.

           „Než začneme, stiskněte mi teď ruku…je to jen pro srovnání, sám budete poznávat, jak se to cvičením lepší.“

              Podala jsem mu ruku, jako bych se s ním vítala. Dělám to tak vždy, protože je to srovnání i pro mě, že léčba zabírá. Jeho stisk nebyl téměř znatelný, to jsem čekala. Něco mě však překvapilo. Jakmile položil svou ruku do mé, pocítila jsem, jak skrz jeho dlaň přechází do mé zneklidňující horkost, která prostupuje dál mým tělem.

                                                              —

           Pokaždé, když se otočila, jsem se musel dívat do těch hnědých očí. A co teprve, když se mě dotýkala. Byl to takový elektrizující pocit. To že mi lámala ruku a způsobovala mi tak velkou bolest mi vůbec nevadilo. Snažil jsem se, aby to nebylo znát, ale ona to určitě poznala. Chtěla stisknout ruku, ale i přesto že jsem se snažil, tak mi to nešlo. Svaly byly tuhé a ruka mě pořádně neposlouchala. 

           „Takže sám vidíte. Je to pro vás bolestivé a svaly jsou ztuhlé. Nejdřív vám napustím vodu do vany. Budete v ní…,“ povídala dál, ale já jsem ji skoro nevnímal. Napustila mi malou vanu, ve které jsem cvičil rukou v proudu vody podle pokynů. Stále jsem si ji musel prohlížet. Bylo neuvěřitelné, jak mě přitahovala. Každý její dotek, každý pohled do očí, to všechno mi stále vrtalo hlavou.

           Z vany jsme přešli na masážní lůžko. Vzala si mou ruku a masírovala zápěstí. Stále se mě ptala co mě bolí a ohýbala ruku. Skoro jsem ji nevnímal. Díval jsem se na její výstřih. Přes bílé tričko prosvítala bílá podprsenka a v mé hlavě pomalu dozrával plán. Prostě jsem to musel minimálně vyzkoušet.

                                                                —

               Po celou dobu jsem ten pohled cítila. Skoro nevnímal, jak s rukou cvičím, co mu u toho říkám. Hodně mě tím znervózňoval, snažila jsem se nedat na sobě nic znát. Když jsme přešli k masážím, pohledem sklouznul níž, na prsa, kde po celou dobu zůstal. Věděla jsem, že mi tuhnou bradavky, ale co jsem mohla v tu chvíli dělat. Chtěla jsem uhnout tomu pohledu za každou cenu.

              „Tak pane Sedláčku, jsme skoro u konce,“ v duchu jsem si oddechla, „ ještě vám ukážu, jak budete doma sám cvičit.“ ….Ještě chvilku a snad ten pocit ze mě spadne, pomyslela jsem si.

              „Chci, aby jste to viděl z vlastního pohledu,“ po těch slovech, jsem k němu přistoupila šikmo zezadu, natáhla se pro jeho ruku, stále položenou na stole. 

            Automaticky, jako u každého pacienta, jsem se lehce předklonila, nevyhnula jsem se tím lehkému otření se o něj. Zachvěla jsem se tím dotekem. Po celou dobu předvádění cviků, se mi úplně třásly ruce. Určitě si toho všimnul, jednu chvíli ke mně otočil tvář, jakoby chtěl něco říct. Nutila jsem se ke klidu a profesionálnímu jednání.

                                                               —

Natáhla se pro mou ruku a u toho se o mě otřela prsy. Tohle snad musela udělat schválně, říkal jsem si. Mého chlapáka v kalhotách to nenechalo chladným. Pomalinku mi začínal tvrdnout. Snažil jsem se ovládnout, ale copak se to dalo, když jsem se pořád musel dívat na ten výstřih a tuhé bradavky.

           Chytila mě za ruku a ukazovala mi, jak mám cvičit. Šlo to těžko a dost to bolelo, ale to mi bylo jedno. Stále mi byla na blízku. Cítil jsem její parfém a pot. Vnímal jsem každý dotek prstů, dlaně i jejího těla, když stála bokem u mě, aby mi ukazovala cviky z mého pohledu.

          „Tak, to by asi tak bylo všechno. Pořádně s tím doma cvičte a nezanedbávejte to!“ říkala mi a sedala si ke stolu. Otočila se ke mně. „Dejte si tu ortézu a dávejte si ji pokaždé, když doma docvičíte. Je to pak lepší a nebude vám to natékat.“

          „Děkuji,“ odpověděl jsem.

          „Ještě mi podejte ruku a stiskněte mi ji, abyste viděl, jak pomohlo to dnešní cvičení.“ Stoupla si a natáhla ruku. Popošel jsem blíž. Vložil ruku do její, ale místo stisku jsem se naklonil a políbil ji.

                                                               —

             Posadila jsem se za stůl, kde se cítím rázem klidněji. Nechápu, co se děje, tenhle muž mě svými pohledy dokonale odzbrojil. Chování svého těla jsem si nedovedla vysvětlit. Potřebovala jsem se okamžitě vzpamatovat. V rychlosti jsem mu odvykládala již mnohokrát vyřčenou větu, určenou všem pacientům, ohledně domácího cvičení. Skoro jsem se s ním zapomněla i rozloučit a zároveň stiskem zjistit, jestli se svaly uvolnily.

           Rychle jsem vstala a podala mu ruku. Místo očekávaného stisku se naklonil a jeho rty se přitiskly na mé. V tu chvíli jsem nebyla schopná nijak reagovat. Špičkou jazyka se jemně vetřel mezi pootevřené rty, kde se setkal s mým. Tělem, mi jako blesk, projel slastný pocit a k uším dolehl můj vlastní sten. Pustil mou ruku, chytil mě v pase a přitáhl k sobě. Jen tak mě líbal a já mu polibky oplácela.

           Najednou jsem ucítila, jak jeho dlaň stoupá od pasu nahoru. Ve chvíli, kdy se dychtivě, ale přesto něžně dotknul a přejel přes bradavku, se mi vrátil rozum zpátky. Zapřela jsem se mu hrudi a odtrhla od jeho úst. Sklonila jsem hlavu a asi třikrát se zhluboka nadechla. 

            „Pane Sedláček, tohle…“ Zvedla jsem opět oči k němu.

„Ano, já vím,“ nenechal mě mluvit dál, „budu tu pozítří, ve stejný čas.“ Usmál se, otočil a vyšel ze dveří cvičebny.

            Zůstala jsem nevěřícně stát, hledíc na zavřené dveře. V hlavě se mi prohání hejno myšlenek, ale jen jedna přetrvává…

           …Co bude pozítří?

 

Zpět na H&J

Zpět na autory

Další díly

2 3  9

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář